HOLY HELL

14. 3. - 17.4. 2025

🇨🇿 „Holy Hell“ v angličtině značí výkřik údivu nebo hrůzy. Je to oxymóron a zároveň paradox. Pakliže Bůh stvořil veškerý svět, je tedy svaté i peklo? Nejsou ctnost a hřích, dobro a zlo jen dva vrcholy té samé hyperboly ležící mimo prostor společenské morálky, přičemž jedno holisticky doplňuje druhé podobně, jako se prolínají rozdílné hudební nástroje v symfonickém orchestru? Máme anihilovat teoretické kategorie, co je „peklo“ a co „svátost“, spoléhajíce se pouze na vlastní smyslovou zkušenost? Nebo měl pravdu William Shakespeare se svým výrokem: „Peklo je prázdné, ďáblové jsou mezi námi“? Tyto i další otázky klade Dante Daniel Hartl ve své výstavě.

Expozice je lemována lesklými párty závěsy coby novodobá Platónova jeskyně, čímž poukazuje na nicotnost a pomíjivost povrchní zábavy. Čím bujařejší večírek, tím větší ranní kocovina. Vše pozemské přináší marnost, avšak sféra neměnných forem a věčných idejí je nedosažitelná – Max Stirner ji spolu se všemi etickými a metafyzickými termíny jako „Bůh“, „pravda“ nebo „svoboda“ považoval za chimerický přízrak (der Spuk). Rovněž i H. P. Lovecraft označil „dobro“, „zlo“, „morálku“ a „city“ za pouhé „viktoriánské smyšlenky“. Život představuje koridor jednosměrné dálnice končící v propasti, zatímco sny, přání a naděje jsou jen lživé, mravně subversivní billboardy mající za úkol zakrýt morbiditu tohoto světa tak, jako make-up zakrývá tvář ošklivé ženy.

Výstava není o nějakém konkrétním příběhu, nýbrž o tíživé atmosféře a nevolnosti z přesycení materiálními požitky, jak jej popsal Jiří Karásek ze Lvovic ve své básni Sodoma: „Tráva jak v žáru schnou city, v marnu jež otupěly. / Nadarmo! Hnusno je žíti, nudno jest umírat!“ Východisko nepřináší ani laudanum náboženství, jehož opium tráví rozum jako hadí jed. Obraz Krista (Jesus Christ) s reminiscencí na zfušovanou restaurátorskou práci obrazu Ecce Homo ve španělském kostele v Borje demaskuje Boha jako popovou hvězdu a obnažuje podbízivost a teatrálnost katolické církve, jak to ve své knize Antikrist činil Friedrich Nietzsche.

Žemlovka blasfemicky upečená ze svatých hostií a následně ponechaná rozkladným hnilobným procesům coby perzifláž da Vinciho Poslední večeře by se pak mohla jevit jako šokující akt. Hartl zde však staví do epistemologické analogie lidské poznání s trávením potravy, která nás může posilnit, nebo naopak otrávit, či dokonce zabít – zejména jedná-li se o metafyzická a náboženská témata. „Jsme to, co jíme,“ by se tudíž dalo přeformulovat na „Jsme to, co vnímáme.“ Druhou rovinou tohoto kontroverzního díla je opuštěnost a osamělost, kdy hostina skončila a zůstala jen pachuť prázdnoty a pomíjivosti.

Autor nám zde odhaluje, že samota je alfou i omegou celého lidského plahočení – nejprve od ní unikáme do vnějšího světa plného prchavých radovánek (tj. umělé ráje drog a marasmus pohlavních poklesků), než se nakonec, poníženi, zhrzeni a zklamáni, potupně vrátíme do její konejšivé náruče. Nejvyšším a nejblaženějším stupněm samoty je pak smrt, jak ji ve své parnasistní básni Poslední iluze vylíčil Leconte de Lisle: „Ach, buď si, lidský prach, jejž divoký čas zloupí / a jeho rozkoše a boje, slzy, zmatky / i s bohy, jimž dal vznik, ba celý vesmír hloupý / vše, mrtví, nestojí za věčný klid váš sladký!“

Dalším tématem výstavy je animalita a lidská interakce s říší zvířat. Velkoformátový tisk Raid poukazuje na pokrytectví propagovaného produktu eufemizujícím jeho toxickou funkci hubení živých tvorů. Taxidermie pakoně ukazuje krutost a zbytečnost lovu coby kompenzace inferiority člověka, jenž je vůči soběstačné přírodě jen směšným oškubaným kurem, jak poukazoval již Diogénes. Abstraktní tondo Covert zpodobňující rakovinotvorný nádor coby černé pukající vejce pak vyjadřuje smutnou pravdu, že za každou kapku štěstí platíme celým oceánem bolesti. Musíme tedy klímovsky pozřít krysu, abychom se krysou sami nestali? Řehoř Samsa se v Kafkově povídce proměnil v odpudivý hmyz, avšak běda, kdybychom mohli spatřit podobu naší vlastní psýché – jistě bychom se dočkali daleko hrůznějšího pohledu…

Disco koule symbolizuje zaprodanou a zprostituizovanou planetu Zemi, kde naše societa adoruje vlastní sebezničující obsese podobně, jako oběť pod vlivem Stockholmského syndromu miluje bič svého trýznitele. Musí člověk obrazně zemřít pro vnější svět, aby se pak mohl podobně jako Fernando Pessoa nebo Henry Darger znovuzrodit pro svůj svět vnitřní? Nebo nás před všespolečenskou dystopií zachrání Umění coby poslední záchranná brzda před vykolejením vlaku naší dějinnosti? Snad by alespoň částečnou odpověď mohla přinést tato výstava. Jedno je ovšem jisté: „Lepší vládnout v pekle, než sloužit v nebi.“ (John Milton, Ztracený ráj)

Kamil Princ, kurátor výstavy

🇬🇧 "Holy Hell" is an exclamation of awe or horror. It is an oxymoron and at the same time a paradox. If God created the entire world, is Hell also holy? Are virtue and sin, good and evil, merely two peaks of the same hyperbola lying beyond the realm of social morality, with one holistically complementing the other, much like the interplay of different musical instruments in a symphonic orchestra? Should we annihilate theoretical categories such as “hell” and “holiness” and rely solely on our own sensory experience? Or was William Shakespeare right when he wrote: “Hell is empty and all the devils are here”? These and other questions are posed by Dante Daniel Hartl in his exhibition.

The exhibition is framed by shiny party curtains, a contemporary version of Plato's cave, pointing to the futility and transience of superficial entertainment. The wilder the party, the greater the morning hangover. All things earthly bring futility, yet the realm of unchanging forms and eternal ideas remains unattainable—Max Stirner regarded it, along with all ethical and metaphysical terms like "God", "truth", or "freedom", as a chimeric phantom (der Spuk). Similarly, H. P. Lovecraft referred to “good”, “evil”, “morality”, and “emotions” as mere “Victorian fictions.” Life represents a one-way corridor ending in an abyss, while dreams, desires, and hopes are deceitful, morally subversive billboards intended to mask the morbidity of this world—just as makeup conceals the face of an ugly woman.

This exhibition is not about a specific story, but rather about a suffocating atmosphere and the nausea brought by an overabundance of material pleasures, as described by Jiří Karásek ze Lvovic in his poem Sodom:
"Emotions dry up like grass in heat, dulled by futility. / In vain! Life is disgusting, death is dull!"
Not even the laudanum of religion offers a way out, as its opium poisons the mind like snake venom. The image of Jesus Christ, with a nod to the botched restoration of Ecce Homo in the Spanish church of Borja, unmasks God as a pop star and exposes the pandering theatricality of the Catholic Church, much like Friedrich Nietzsche did in The Antichrist.

A bread pudding (žemlovka) blasphemously baked from consecrated hosts and left to rot as a parody of Da Vinci’s Last Supper may appear as a shocking act. Yet Hartl here draws an epistemological analogy between human knowledge and the digestion of food, which can nourish us—or, on the contrary, poison or even kill us—especially when dealing with metaphysical and religious themes. “We are what we eat” could thus be reformulated as “We are what we perceive.” A second layer of this controversial piece is abandonment and loneliness—when the feast is over, only the aftertaste of emptiness and transience remains.

The artist reveals to us that loneliness is the alpha and omega of all human struggle—we first flee from it into the outer world full of fleeting pleasures (i.e., artificial paradises of drugs and the marasmus of sexual transgressions), only to ultimately return, humiliated, disillusioned, and betrayed, to its comforting embrace. The highest and most blissful form of solitude is death itself, as depicted by Leconte de Lisle in his Parnassian poem The Last Illusion:
"Ah, be still, human dust, which wild time plunders, / your pleasures and battles, tears and chaos, / even the gods you created and the foolish cosmos— / all, dead ones, are not worth your sweet eternal peace!"

Another theme of the exhibition is animality and human interaction with the animal kingdom. The large-format print Raidexposes the hypocrisy of a product marketed with euphemisms while its real function is the extermination of living creatures. The taxidermied wildebeest reveals the cruelty and pointlessness of hunting as a compensation for human inferiority—for compared to self-sufficient nature, man is but a ridiculous plucked chicken, as Diogenes already noted. The abstract tondo Covert, depicting a cancerous tumor as a black, cracking egg, expresses the sad truth that for every drop of happiness, we pay with an ocean of suffering. Must we, in Klíma’s spirit, devour the rat so as not to become one ourselves? Gregor Samsa in Kafka’s story turned into a repulsive insect—but woe if we could see the true form of our own psyche—we would surely behold a far more terrifying sight…

The disco ball symbolizes a prostituted and sold-out planet Earth, where our society worships its own self-destructive obsessions just as a victim of Stockholm syndrome loves the whip of their tormentor. Must one metaphorically die to the external world to be reborn, like Fernando Pessoa or Henry Darger, into their own inner world? Or will Art be our last emergency brake before the train of our history derails into total dystopia? Perhaps this exhibition can at least offer a partial answer. One thing, however, is certain:
“Better to reign in Hell than serve in Heaven.”
—John Milton, Paradise Lost

Kamil Princ, curator of the exhibition